XIII. století jsou vážně hvězdy. Na každém dalším albu zkouší něco trochu jiného. Po mimořádné a vynikající řadovce Nosferatu, která byla výjímečně rocková, přichází další, tentokrát temné a plíživé CD s dlouhými opusy, nesoucí název Werewolf. Že je Petr Štěpán génius jsem říkal už v nostalgické recenzi na Metropolis, proto je zbytečné se opakovat, ale vězte, že je to pravda.
Werewolf má jednoduchý obal, který zobrazuje pouze černobíle vlkodlačí hlavu. Album otevírá krátké, minutové intro "Royala Carpatia", ve kterém je slyšet vytí vlků a na jejím konci zazní klasická věta ze Strokerova Drákuly - "Slyšte, jak nám děti noci hrají". Hned následující je monumentální klávesová záležitost dlouhá téměř devět minut s názvem “Transylvania Werewolf”. Jde o skvělé sloučení monumentálnosti a temné plíživosti. K této skladbě je tuším natočený i videoklip (kdo mi ho sežene má u mě bonus :)). Následuje "Bratrstvo Vlkodlaka", bez čtrnácti sekund desetiminutová záležitost a nejdelší píseň v dějinách Třináctek. Splňuje vlastně stejné aspekty jako předchozí Transylvania Werewolf, ale je o něco méně melodičtější. Po “Bratrstvu Vlkodlaka” přichází další dlouhá skladba (kdy jim bude konec ? :) a sice "Vampire Woodoo", osm a půl minuty. Asi nejtemnější píseň, protkána hlasem pana Štěpána šeptající různé anglické a latinské výrazy. "Tvůj těžký úděl, tvá krev je hřích, Ave Nosferatus, viva Dragonis !" pěje Petr a nenechá nikoho na pochybách o tom, kdo dokáže promluvit do těch nejtemnějších zákoutí lidské duše.
A lidská duše, to je hlavní věc, se kterou Třináctky mistrovsky pracují a manipulují. Po poslechu desky se člověk musí otřepat a uvědomí si, jak moc do tónů XIII. století vnikl a oddechne si, když zjistí, že se dokázal vrátit zpátky do reality a nezůstal uvězněný ve světě Temnoty. Následuje "Julie umírá každou noc", kde zpívá s Petrem i jakási zpěvačka, kdo to je, to nevím, ale projev má silně emotivní. Uff, konečně po všech těch temných a pomalých (a SKVĚLÝCH) písní přichází i standartní rocková záležitost, "Psycho". Vynalézavé riffy, správný gothic rock. Po "Psychu" přichází "Třinácté znamení", moje nejoblíbenější píseň alba, která je dost rocková a vysloveně jsem si zamiloval hlavní kytarový riff, který je úžasný. A zase zpátky do Temnoty, "Stigmata Vampire", poslední a závěrečný devítiminutový opus na albu.
A to je konec, XIII. století má za sebou další skvělou desku. Prostě kult dokazuje, proč se kultem stal. I když to vlastně ani dokazovat nemusí.